Moje poslední noci mají podobný scénář. Kdo čeká nějaké vzrušující zážitky, toho zklamu. Probouzím se po třech až čtyřech hodinách spánku s kompletně vyprahlou dutinou ústní, někdy se napiji a zase zaberu. Někdy ale ne. Pak se mi zdají sny občas příjemné, jindy to za moc nestojí. Po „celovečerním snímku“ se zase probudím na přestávku a většinou korzuji na toaletu. Potom se napiji a zase zaberu. Někdy ale ne. A tak to jde až do rána. Inu léčení Covidu z minulého týdne a nervy z toho, jak to všechno dopadne vytvořily v mém těle totální chaos. Finální tréninková příprava se mi rozpadla na maděru, promiň Zuzko. Až do úterka jsem zobal Nurofen. Snažil jsem se to zachránit páteční masáží u Pavly, která byla chudák taky pod vládou nějakého viru. Takže jsem si musel pod její zlaté ruce lehnout s černou rouškou. Vyplatilo se. Nejen, že má i zlaté srdce a dala mi masáž coby sponzorský dar, ale při ranním sobotním rozběhání byly nohy živé a nedočkavé. Včera bylo včera a dnes je dnes.
Za zvuku zvonů katedrály svaté Alžběty se vydávám na ranní rozklusání před závodem. Nohy nepoznávám. Jako by již včera ten maratón absolvovaly. Zadní úpony tuhé jak Stollwerck a potím se jako dveře od chléva. Že já blbec ten včerejšek neproležel na gauči. Při včerejší loudavé procházce centrem jsem taky bojoval s teplotními výkyvy. Chvíli větrám tělo po návštěvě obchodu, za chvíli se zas před větrem chumlám do čepice, nákrčníku a bundy. Spokojené tváře mé ženy Petry a syna Martina jsou však pro mě nejlepším lékem.
Většinou jdu po rozklusání hned na start. Dnes ne. Sedám si před Petru, aby na mém obličeji potvrdila své umělecké vlohy a jedničku z kreslení. Povedlo se. Pak ještě natočit zdravici pro mé fanoušky na balkóně našeho skromného 6pokojového apartmánu a jde se na start. Není to daleko. Sklízím první úsměvy kolemjdoucích. Naštěstí na mě nesahají pro štěstí jako na kominíčka. Na maratónskou trať vyrazí necelých tři tisíce běžců. V rámci všech závodů 4,2 km, hand bike, in-line a půlmaratónu jich tady bylo cca 18000. To už je na organizaci velký zápřah, ale potvrdilo se, že tady na to mají šikovné lidi. Stoletá historie a zkušenosti se prostě musí někde projevit. Najít správný koridor tedy nebylo nijak složité. Horší bylo, že i když jsem mával jako blázen, nebo spíš šašek, Martin mě už nezaregistroval. Nemohl tedy telegrafovat Petře, aby slezla z našeho balkónu a přemístila se za katedrálu, kde jsem měl proběhnout. Svým máváním a možná i zjevem jsem začal být podezřelý svému okolí a věřím, že mnoho běžců kolem mě si pomyslelo, jestli jsem svůj odhadovaný čas na přihlášce nepřestřelil. Koridor totiž rozhodl, jak brzy se dostanu na trať a mě se to podařilo 40 sekund po výstřelu.
Již po prvních krocích jsem uslyšel větu, která mě provázela celým martyriem: „Pozri, šašo!“. Centrum bylo plné diváků a já mával, rozdával placky a usmíval se vůkol. Přitom jsem kličkoval mezi běžci a snažil se najít správné tempo. Opouštíme centrum a na hodinkách pípne první kilometr za 5:17. Vím, že je v tom 40sekundová prodleva na startu. „Krotil jsi se dostatečně, šašo?“, pomyslím si. Gestem ruky si sám sobě naznačuji zpomalit, ale moc to nepomáhá. Špalíry diváků za centrem totiž neřídnou. Jejich fandění je ještě divočejší než v centru a já se stávám miláčkem davu. A to nejen toho dětského. Začíná moje one man show. Středem kolejiště se stále posouvám kolem houfu běžců. Dávám zelenou svému tělu, které si, jak věřím, samo dokáže najít správné tempo, na které bylo 3 měsíce připravováno. Každý kilometr je rychlejší a rychlejší. Na 6.km vbíháme do okrajové části Košic s rodinnými domky a zahrádkami, ale i tady stojí místní obyvatelé a fandí. Běžím už každý kilometr pod 4:30, ale cítím se dobře. Bolest úponů z rána vymizela, a i když mi steče kapka potu zpod paruky, tělo je teplotně zatím v pohodlí. Potěší mě také, že mi pramen vlasů občas spadne do čela. To už jsem dlouho nezažil. Na 7.km stojí bodrý domorodec s pivem v ruce a nabízí jej vytrvalcům. „Až ve druhém kole!“, křiknu na něj a pádím vpřed. Zatím spoléhám na občerstvovací stanice, kterých je neúrekom. Na polovině z nich je však pouze voda, takže si musím hlídat ty zbylé, kde jsou i ionty a něco k snědku. Každý sektor je skvěle označen, takže vím, jestli bude v kelímku voda či ionty. Nevím však jestli je kelímek plný nebo poloprázdný. Navíc mi při pití překáží bambule na nosu, takže kelímek vždycky zmáčknu a piji koutkem úst. Občas mi nápoj vyteče i do vlastního nosu a očí. Takže potom mrkám a mladým východňárkám za pultíkem se zdá, že mrkám na ně a jsou u vytržení. Piští a fandí o sto šest.
Stále se mi daří předbíhat běžecké kolegy. Taky proto, že tlačím tempo k 4:17. Vím, že to je dnešní strop. Většina soupeřů mou snahu slovně pochválí a já zdviženým palcem poděkuji a mizím. Na 11.km si však jeden běžec předběhnuvší klaunem postěžoval: „No, to není moc motivující.“ „Zaber!“, odvětil jsem mu a vzpomněl si na Volkswagen maratón v Praze, kde mě na stejném kilometru předběhla kravička. Přesněji běžec v kostýmu kravičky včetně vemínka, které mu na bříšku krásně vibrovalo. Běžci v převlecích běželi tehdy pro nějakou nadaci či firmu a měli startovné zadarmo. Dodnes se utěšuji, že kravička běžela maratón v rámci čtyřčlenné štafety, neboť já to tehdy běžel pod tři hodiny. Těším se na 12.km. Budeme zase u centra a uvidím snad i své blízké. Atmosféra je tady elektrizující. Nabíjí mě, dělám šaškárny a myslím, že sklízím větší potlesk než Keňané, kteří jsou už dávno v trapu. Dokonce zahlédnu Petru s Martinem. Zdvíhám palec, že je vše ok a natahuji ruku k davům za bariérou, abych posbíral zase desítky plácnutí, hlavně od dětí.
Po euforickém intermezzu se dostáváme do nejtěžší části trasy. Táhlá cesta s minimem diváků a mírným protivětrem. Snažím se za někoho schovat, ale stále přede mnou není nikdo s podobným tempem. Na 16.km předbíhám roj s vodičem, který má na vlajce konečný čas, na který se pokouší toto včelstvo dovést. 3:15. Ouau, pokud mě tento roj už nepředběhne, budu nadšen. Využívám dobrého rozpoložení a jdu před roj. Taky proto, že cesta změnila směr a protivítr už nezlobí. Jsem tak v pohodě, že málem zapomenu na 18.km doplnit energii gelem. Blíží se konec prvního kola. V centru bude zase divočina. Naštěstí už kolem mě není tolik soupeřů, a tak mávnu na Martina, že nic z věcí, které jsem mu připravil, nepotřebuji a Petra mě z balkónu našeho apartmánu krásně natočí. Vše bylo jinak. Martina jsem ani nezahlédl a Petra mě natočila jen díky tomu, že jsem mával jako šílenec. Na otočce jsem totiž vběhl do právě odstartovaného závodu půlmaratónců. Opravdové déja vu, neboť jsem se opět prodíral davem běžeckých vychutnávačů. Nesmím ztratit tempo, abych nezačal tuhnout.
Za centrem jsem tedy opět běžel středem kolejiště a běžecký dav nechával za sebou. Tempo jsem dokázal stále držet pod 4:30 a to mě těšilo. Strašně mi pomáhalo fandění diváků a hudební produkce, která byla na deseti místech. Když už se za 25.km začaly objevovat pocity únavy, rozehnala je písnička skupiny E.L.O. Twilight. Zase přibíháme k místu s malou reštauráciou. Nechce se mi věřit vlastním očím. Bodrý chlapík stojí u trati s plným tácem piv a nabízí je běžcům. Dokonce si pamatuje, že jsem si pivo přál až ve druhém kole. Bože, ten mě dostal. Úsměv na tváři pomáhá únavu zahnat do ústraní. Nakonec se mi líbí, že běžím s půlmaratónci. Na trati stále s někým spolupracuji, někoho předbíhám nebo někdo předbíhá mě. Důležité je, že to není vodič s cedulí 3:15. Na 29.km se přede mnou objeví známá záda. „Jéé, pane doktore, ať vám to šlape.“, pozdravím Dr. Pirka a potřeseme si rukou. „Snažím se o český maratónský rekord v klaunském převleku.“, dodám neskromně a pádím vpřed. Včera jsem ho viděl s předsedou Senátu na zahájení. Dnes to bylo mnohem příjemnější.
Na 31.km do sebe rvu další gel. Cítím, že už jej potřebuji. Víc než gel, mi však pomohla otočka u centra. Davy opět šílely, Martin fotil a šašo levitoval ve vzduchu. Začínám počítat, kolik mi zbývá do konce. Cítím, že vadnu, ale tempo stále dokážu udržet pod 4:40. To je dobré. Naštěstí sluníčko, které vykukovalo v prvním kole, se v tom druhém schovalo za mraky. Počasí prostě lépe vyjít nemohlo. Také oblečení, paruka ba ani nos mě nezlobí. Navíc mi pomáhají diváci, kteří v mé přítomnosti začínají burácet, což kvitují i okolní běžci. Na 33.km se dvě zralá děvčata začnou přede mnou hlasitě bavit: „Tož gde je ten šašo?“ Když je míjím plácnu každou po zadečku a vravím: „Tu je!“ A raději přidám, abych to neschytal. Schytal jsem však iba kompliment. „Tomu ty nohy idú, však?“, lúči sa so mnou jedna obdarená. Po chvíli dalšia štíhlúnka bežkyňa ide predo mňa. Tak rád bych se ji udržel, ale vypadá to, že místo zrychlování budu zpomalovat. K úsměvu už se musím nutit a počet plácnutí taky ubývá. Těší mě sice komplimenty několika sportovních znalců, kteří tuší, co právě vidí, ale nemohu se dočkat 38.km, kdy si vezmu poslední gel. Někdy ale gel spíš uškodí, než pomůže. A to byl můj případ. Dva kilometry se s ním můj žaludek pral až břicho zatuhlo a nechtělo se pořádně hýbat. Další a další běžci za sebe začínají šašu posouvat, ale tempo je kupodivu stále pod 5:00.
Chvílemi už myslím na to, že zastavím. Najednou na 40.km slyším BeeGees a Horečku sobotní noci. Začínám opět po trati tančit. Uvolňuji se. Cítím, že už to dám a začnou ve mně bláznit emoce. Jsem před 41.km a začínají mi slzet oči. Bláznivej šašku, ještě vydrž, teď ještě emoce ukroť. Na posledním kilometru v centru už mě do cíle nese frenetické povzbuzování diváků. Před modrým kobercem se mě snaží ještě jeden běžec motivovat: „Tak pojď, ty šašku počmáranej.“ Moc mě to nepovzbudilo a taky po půlmaratónu se finišuje jinak než po maratónu. Prožitek z modrého koberce mi to ale nezkazilo. Pokřižuji se, pošlu nahoru poděkování všem, kteří stáli při mně a posledním šaškovským gestem rozburácím jinak chladnou tribunu diváků. Čas 3:13:40 (čistý 3:12:59) je novým českým maratónským rekordem v klaunském převleku a jsem na něj hrdý. Jen já a vy víte, co je za ním. V cíli mě bere stranou jeden kameraman a ptá se na moje emoce. „Plakat budu až v soukromí, teď vítězí radost, že jsem ve svých bezmála šedesáti letech vytvořil nový český maratónský rekord v klaunském převleku.“ Nechápe. Tak se mu alespoň před kamerou roztančím jako šašo. Kochám se účastnickou medailí, kterou řadím k nejkrásnějším v mé sbírce.
Po chvíli mě nachází Martin. Kvituje, že v té paruce mě hladce našel. Začínám brečet a Martin mě poplácává po ramenou. Snažím se uklidnit, neboť nechci, aby mě okolí vidělo uplakaného. Mohlo by si myslet, že mě něco bolí. A já jsem přitom přešťastný. Za chvíli se vrhám do náruče své ženy a zase slzím. Vím, že ona také. Před startem mi řekla: „Mám tě ráda.“ Pořád mi to zní v uších s emocemi, které při tom měla. Tuto šafránovou větu používá výjimečně. A tak je to správné. Tak to má být.
Teď vyberu fotky a videa pro registraci rekordu u agentury Dobrý den v Pelhřimově. Snad bude inspirací pro někoho dalšího, kdo tento rekord časem překoná. Brněnský sponzor mi přislíbil finanční podporu, ale už to nestihl do startu závodu. Organizace nemocničních klaunů nedokázala můj pokus nějak marketingově využít. Pro mě je důležité, že je spokojen našeptávač uvnitř mého těla. Je to s ním někdy k nevydržení, ale na druhou stranu člověk se s ním nenudí. A to je v životě důležité.
Rostislav Petráš, Nový Jičín